06 | Hlinky 86: Žid bránící vlast

Adresa: Hlinky 155/86

Zde žili Walter s Alicí a jejich děti Friederike (Friedl), Gerhard (Gerry) a Thomas (Tom).

Johanna, vnučka Jakoba Löw-Beera, a její manžel Jonas Karpeles, jeden z hlavních společníků firmy Aron & Jakob Löw-Beer’s Söhne, zakoupili pozemek na Hlinkách 86 v roce 1892. Velkolepá palácová stavba, jejíž autorství bývá připisováno Arthuru Brausewetterovi, dodnes dominuje uliční zástavbě. Od roku 1909 dům obývala rodina Johannina bratra Arnolda Löw-Beera, v průběhu 20. let přešel do majetku Arnoldova syna Waltera a jeho ženy Alice, rozené Stadlerové, kteří zde žili až do roku 1939. Za druhé světové války sloužil německé SD a SS. Hlinky 86

Foto: Dům Löw-Beerových na Hlinkách 86. Foto: Štěpán Kaňa

Ze vzpomínkových textů Daniela Low-Beera:

Byl jsem v roce 1998 u toho, když se můj strýc Gerry po dlouhých šedesáti letech opět vrátil domů. Popisoval mi, jak tento dům vypadal před rokem 1938. Vzpomínal na bezstarostnou směsici vysokého umění a každodenního života. „Chodili k nám umělci jako violoncellista Feuermann a houslista Kugelmann. A ty večírky! Konaly se jen zřídka a organizovala je má matka. My děti jsme na ně nesměly, ale potají jsme se dívaly škvírami ve dveřích, jako všechny děti. Za domem byla ve svahu zahrada, a když napadl sníh, jezdily jsme tam na sáňkách. Dodnes mi není jasné, jak je možné, že jsme si nezlámaly vaz, byla to ohromná rychlost. V domě byla velká knihovna, zabírala asi polovinu přední části domu, pamatuji si celé stěny plné knih. Můj otec v ní nikdy nepracoval, jen si tam chodil číst. Každý rok se pouhým čtením za pomoci slovníku naučil nějaký nový jazyk – francouzsky, anglicky, španělsky, italsky, japonsky, s přáteli mluvil i latinsky. Nahoře v patře byl salon s krásným výhledem do zahrady. Byla tam obrovská lípa, dva skleníky, jeden z nich vyhřívaný. Malý dům tam měl i zahradník. Věděli jsme, že se z něj stal nacista, ale můj otec byl tolerantní a nechtěl jej kvůli tomu propustit. Já jsem se s ním ale hádal, obhajoval jsem Francouze. Někteří naši zaměstnanci byli velmi antisemitští, ale nikdy to neřekli nahlas, jen kritizovali Francii.“

Můj strýc Gerry mi také vyprávěl, jak v roce 1938 nedobrovolně opustil Československo. Bylo mu tehdy čtrnáct a rodiče rozhodli, že musí společně se svojí sestrou Friedl odjet do školy ve Velké Británii. Celá rodina odcestovala do Prahy, odkud měli už dál pokračovat sami. Gerry ale v pražských ulicích uviděl vojáky, kteří mobilizovali na obranu svobodného Československa. Když projížděli kolem jedné z vojenských skupinek, otevřel dveře auta, vyskočil a utekl. Chtěl se nechat naverbovat do armády, chtěl bránit svou zem. Ale vojáci po něm pochopitelně chtěli doklady a zjišťovali datum narození. Důstojník si jej prý důkladně prohlédl a řekl, že je příliš mladý a armáda dostatečně silná, aby zvítězila i bez čtrnáctiletých. Gerry byl vždy na tento příběh velmi hrdý. Když mi jej vyprávěl, ožil v něm vlastenecký zápal, který jsem u něj nikdy jindy nespatřil. Byl pevně odhodlaný Československo neopustit, chtěl je bránit. Rodiče jej zoufale hledali, projížděli pražské ulice a ptali se vojáků, jestli neviděli ztracené dítě, jejich čtrnáctiletého syna. Nakonec jej objevili na Václavském náměstí, otec jej silou své autority i násilím dostal zpět do auta. Gerryho pokus o vstup do armády ale způsobil, že nestihli vlak. Rozhodli se dohonit jej autem na hranicích. S ohledem na napětí v česko-německých vztazích se domnívali, že tam dojde ke zdržení, a měli pravdu. Konečně posadili své dvě děti do vagónu a čekali tak dlouho, až měli jistotu, že Gerry nevyskočí. Takto můj strýc nedobrovolně opustil Československo. Svoji vlast pak neviděl šedesát let a pocit násilného vykořenění jej neopustil do konce života.

Oba sourozenci museli sami projet Německem. Gerry vzpomínal na německé vojáky, kteří chodili sem a tam po vagonech a neustále kontrolovali doklady. Zaměřili se především na Friedl, krásku mírně exotického vzezření, jejíž židovsko-moravské rysy neuměli nikam zařadit. Gerry mi povídal, že vojáci se snažili s Friedl seznámit a začít s ní hovor, nevěděli, že je Židovka. Začala se s nimi dokonce dohadovat o Hitlerovi. Gerry ji prý nenápadně kopal, aby byla zticha. Do vlaku nastoupili i členové gestapa a „Bože můj, opravdu vypadali jako gestapo, v těch svých kožených kabátech, podívali se do pasů a pak sledovali tváře. Neměli jsme problém, měli jsme československé pasy, nemohli vědět, že jsme Židé. Kdyby ano, asi by nám v této době ještě nic neudělali, ale mohli samozřejmě udělat cokoliv. Opravdu vypadali jako filmoví darebáci s klobouky do očí a ohrnutými límci.“ Oběma sourozencům se podařilo bezpečně dostat do cíle, ale Británie nebyla podle Gerryho k cizincům příliš pohostinná. „Přijeli jsme do internátní školy Gordonstoun ve Skotsku. Atmosféra byla jako mlha v kanálu La Manche. Kontinent byl nedostupný a Brity jsem nenáviděl. V Československu jsme cizince oslavovali, tady byli považováni za podřadné a jejich způsoby za divné. Když jsem někam přišel na čaj, všichni mi nabízeli sušenky a já jsem si zprvu myslel, že je to od nich milé. Ale pak jsem si uvědomil, že jen chtějí slyšet moje ‚senkjů‘ se silným přízvukem, aby se mi mohli smát.“

Šel jsem s Gerrym na večeři do restaurace blízko jeho rodného domu na Hlinkách. Objednali jsme si velmi dobré moravské bílé víno. Když jsme dopili, uvědomil jsem si, že jsem ještě nikdy neviděl strýce tak spokojeného. Vždycky vypadal trochu neuspořádaně, jako by nesouzněl s časem. Dělali jsme si z něj legraci, že působí neupraveně, i když na sobě nic nemá. A najednou se mi zdálo, že mu oblečení padne, měl elegantní sako a vlasy učesané na stranu. Působil vyrovnaně, byl doma a dokonce i ve správném čase. Část jeho osobnosti jako by byla vždycky zde, vstoupila do československé armády, šla bojovat a porazit Němce. V jiskření jeho očí jsem viděl čtrnáctiletého chlapce se vším, co zde před šedesáti lety zanechal.

Teta Friedl mi vyprávěla, jak dostala do bezpečí dalšího z bratrů, mého otce Toma. Můj táta byl z dětí nejmladší, odjel tehdy se svojí chůvou do Francie. Ale rychlost, se kterou se francouzská armáda hroutila, byla nečekaná. Rodina si uvědomila, že jediný, kdo může pomoci, je Friedl, musela ale jednat rychle. Opustila školu v Británii a odcestovala proti proudu uprchlíků za svým bratrem. Upravila svůj pas a připsala do něj Toma jako svého syna. Bylo mu tehdy šest a jí sedmnáct let. Získali jedny z posledních volných lístků na loď odplouvající zpět do Anglie. Naštěstí se jim, i přes zjevné nejasnosti v dokladech, podařilo nalodit.

Cestovní pas Friedl Löw-Beerové se jménem bratra vydávaného za jejího syna.

Foto: Cestovní pas Friedl Löw-Beerové se jménem bratra vydávaného za jejího syna. Foto Daniel Low-Beer, z pasu uloženého u Saskie Brown.

Nicméně jakmile vypluli, musela Friedl k výslechu. Držela se svého příběhu, opakovala, že ji čekají ve škole a že nemůže být bez svého syna. Byla velmi odvážná a možná hrálo roli i její nesporné osobní kouzlo, ale vše záviselo především na benevolenci pohraničních stráží a jejich ochotě porušit pravidla.

Můj otec vzpomínal, že byl šokován i fascinován, když tehdy na lodi poprvé v životě uviděl mrtvá těla. Friedl se ho prý „jako dobrá matka“ snažila rozptýlit. Můj otec pak, možná jako jediný chlapec v historii, začal chodit do anglické dívčí internátní školy. Teta Friedl si z toho později dělala legraci. Byla psychoanalytička a patrně ji už tehdy bavilo zkoumat, co znamená ztratit domov a ocitnout se v cizojazyčné škole pro opačné pohlaví. Ale zároveň věděla, že to byl jeden z jejích velkých životních úspěchů. Dostala mého otce do bezpečí.

Můj otec se stal Britem, ale vždy si zachoval část své „českosti“. „Byl velmi živý a temperamentní. Byl plný emocí, vnímavý. Nikdy nebyl nudný. Porazil anglickou korektnost a můj svět byl díky němu o dost intenzivnější.“ – tak na něj vzpomínala jeho žena Ann, moje matka.

Moji rodiče Ann a Thomas Löw-Beerovi. Foto: z knihy Archy.

Moji rodiče Ann a Thomas Löw-Beerovi. Foto: z knihy Archy života. Historie rodu Löw-Beer.

Walter, Alice a jejich děti Friedl, Gerry a Thomas se usadili v Anglii. Friedl se stala psychoanalytičkou a přispěla ke vzniku novodobého životopisu svatého Augustina, žila a pracovala v Oxfordu. Gerry se stal psychiatrem, ve svém londýnském domě ubytovával mnoho českých studentů i návštěvy těch, kteří pomohli odhalit zneužívání psychiatrie v Sovětském svazu. Thomas se stal lékařem, uskutečnil několik výzkumných objevů v gastroenterologii a s manželkou Ann podporoval lékařské a hudební výměny mezi Brnem a Birminghamem.