05 | Hlinky 104: Útěk do Brazílie

Adresa: Hlinky 41/104

Zde žili Felix s Gusti a jejich děti Elisabeth (Eliška), Georg (Gogo) a Herbert.

Roku 1882 si Jonas a Lina Löw-Beerovi, známí brněnští mecenáši spjatí s podnikem Aron & Jakob Löw-Beer’s Söhne, postavili na Hlinkách 104 jednopatrový dům, který na přelomu 19. a 20. století rozšířili i na sousední parcelu. Jonas a Lina neměli děti, o to většími byli filantropy. Linu připomínal například tzv. Linaheim, soubor domů pro přestárlé tovární dělníky, po Jonasovi byla pojmenována i jedna z brněnských ulic (dnes Celní).

Od konce dvacátých let 20. století dům vlastnila rodina jejich synovce Felixe, která jej v roce 1928 nechala upravit vídeňským architektem Rudolfem Bredlem. Adaptace se dotkla pouze interiéru a podílela se na ní například instalatérská firma J. L. Bacon Brno, která spolupracovala i na výstavbě vily Tugendhat.

Hlinky 104

Dům Felixe a Gusti Löw-Beerových na Hlinkách 104. Foto: Štěpán Kaňa

Ze vzpomínkových textů Daniela Low-Beera:

„Felix byl velmi precizní, vzpomínám si na jeho stůl v továrně, vždy velmi úhledný s dokonale urovnanými a ostrými tužkami. Měl jsem skoro pocit, že na psaní používal nějaké jiné, které pak schovával. Na první pohled se zdál nevrlý, ale ve skutečnosti byl na nás velmi laskavý, jako dítěti mi prošlo téměř cokoli,“ vzpomínal můj strýc Gerry.

Felix, nejstarší z bratrů, byl velmi pečlivý manažer továrny, měl blízký vztah k zaměstnancům a do továrny vždy přicházel jako první. Miloval lov, střelbu a rybaření. Zemřel velmi náhle na infarkt v roce 1932. Jeho dcera Eliška vzpomínala, že po něm tehdy velmi mnoho lidí skutečně upřímně truchlilo. V továrně jej posléze nahradili jeho dva synové Herbert a Georg (Gogo).

Když vypukla druhá světová válka, jejich tehdy šestnáctiletá sestra Eliška studovala právě v Ženevě na vůbec první mezinárodní škole zřízené Ligou národů, která nyní nese název Ecolint. O svém dalším osudu mi Eliška vyprávěla, až když jí bylo něco přes devadesát. Do té doby nechtěla vzpomínat, žila s pohledem upřeným vpřed, přežila, žila pro svou rodinu, děti a vnoučata v Americe. V očích měla zvláštní jiskru, nechyběl jí smysl pro humor. „Československo – to byl obrovský optimismus, byli jsme součástí nové éry. Slovo židovský u nás doma nikdy nezaznělo, až do války. Naše rodina byla ohromně soudržná, důvěrně jsme se znali a vnímali jsme se převážně jako Češi.“

Eliška Löw-Beerová v době druhé světové války

Foto: Eliška Löw-Beerová během druhé světové války. Foto: z knihy Archy života.

Jak Němci postupovali, musela být ženevská škola v květnu 1940 uzavřena. Marie-Thérèse Maurettová, ředitelka školy, vzala skupinu dvaceti zbývajících studentů včetně Elišky do jihozápadní Francie a ubytovala je ve své letní vile. Mnoho dětí pak dostala na loď do Anglie, ale židovské děti ne, ty nezískaly vízum. Eliška měla jen pár kusů oblečení a také svého pejska. Neměla téměř žádné zprávy o rodině, dostala jen pár přeposlaných dopisů. Skrývala se, protože Němci každý večer hlídkovali na pláži před domem. Vyprávěla mi, že její psík neomylně poznal, které nohy patří německým vojákům, asi podle toho, jakým způsobem se pohybovali. Vždycky vyrazil a začal je kousat. Situace byla neudržitelná. Věděla, že musí něco podniknout, že musí odejít. Na nádraží podplatila vlakvedoucího, aby ji zamknul v prázdném vagonu. Vzpomínala, jak kolem vlaku slyšela pochodovat německé vojáky. „Všechno bylo tak neuvěřitelně děsivé, když Němci chodili sem a tam tím svým husím pochodem. Ten zvuk nikdy nezapomenu.“ Podařilo se jí dostat přes hranici z obsazené do svobodné Francie. Snažila se najít svoji matku, vodítkem jí byl dopis zaslaný do školy s razítkem hotelu v Cannes. „Měla jsem hlad, veškeré peníze jsem použila na úplatky, abych se dostala přes hranice, i můj pejsek měl hlad a pak jsem našla svou matku v luxusním hotelu v Cannes.“ Vzpomínala, jak její matka předstírala, že žije v době před válkou, odmítala uznat realitu a čekala, že se koncem léta zase vrátí do Československa. „Musela jsem to vzít do svých rukou. Dospěla jsem. Nikdy dříve jsem se nemusela rozhodovat, neměla jsem nikdy nic na starosti, nemusela jsem nic dělat, a najednou jsem musela. Neměla jsem ani čas mít strach. Byla jsem frustrovaná, cokoliv zjistit bylo složité, stála jsem ve frontách na vízum, ale neměla jsem jinou možnost.“ Brazilský velvyslanec ve Francii Luis Martins de Souza Dantas byl naštěstí mimořádný člověk. Říká se mu také brazilský Schindler. I přes francouzský a brazilský zákaz uděloval víza a zachránil tak 800 Židů. Eliška a její matka byly mezi nimi.
 Luis Martin de Souza

Luis Martins de Souza Dantas, tzv. brazilský Schindler, foto:  Fundação Alexandre de Gusmão

Eliška přesvědčila svoji matku, aby nastoupily na palubu lodi Alsina a vyrazily do Brazílie. „Na lodi postavené pro 300 lidí se nás tísnilo 600. V té době se děly neuvěřitelné věci, nečekaně dobré i hrozné, celé to bylo nepochopitelné. Seznámila jsem se s klukem jménem Eddie, byl chytrý, dařilo se mu překonávat různé překážky. Chodil do klavírního salonku v první třídě, kde hrál Chopina nebo jazz. Rozuměli jsme si, byli jsme do sebe zbláznění, jak se říká. Ale moje matka to neschvalovala. Byl Polák a Žid, což bylo pro mou matku nepřijatelné.“

Britové lodní trasy bombardovali, takže loď se nedostala dál než do senegalského Dakaru. Po šesti měsících se všichni pasažéři museli vylodit v Němci obsazené Casablance. Německá správa většinu lidí z lodi kromě dvou nebo tří poslala rovnou do táborů. Eliška a její matka měly štěstí. S pomocí Eddieho se jim podařilo získat lístek do Ria přes Gibraltar a Cádiz. Ale když se do Ria konečně dostaly, bylo jim řečeno, že jejich víza jsou už prošlá a že se musejí vrátit zpět do Evropy. Jak napsal Chaim Weizmann: „Svět byl rozdělen na dvě části, na místa, kde Židé nemohli žít, a místa, kam nemohli odejít.“

Eliška s matkou a Eddie trávili týdny v karanténě, kde čekali na odeslání zpět do Evropy. „Mohli jsme dýchat, mohli jsme se procházet, měli jsme jídlo.“ Naštěstí se ale do Brazílie dostal také její bratr, který jim za obrovský úplatek přes tzv. „černého anděla“, náčelníka prezidentských osobních stráží, zařídil povolení k pobytu. „Ztratíte perspektivu hrozby, když jste v ní. Podařilo se mi dospět z nezformovaného dítěte v ženu.“

Eliška Löw-Beerová měla děti a vnoučata, žila v Latinské Americe, Indii, Thajsku. Posléze se usadila v Severní Karolíně a pracovala na průzkumech v oblasti demografie a zdravotnictví. Až do své smrti v květnu 2004 aktivně působila v mnoha dobrovolnických organizacích.

Cesty, kudy Löw-Beerovi prchali z Brna

Cesty, kudy Löw-Beerovi prchali z Brna, foto: z knihy Archy života.